Nevěděl jsem o tomhle místě moc věcí, ani co zde budu dělat, jen že jsou tu pravděpodobně ty nejkrásnější pláže, jaké jsem viděl. A také se zde nacházel pěkný kontrast se šíleným životním stylem na Ibize. Řekl jsem si, že tu strávím 3 dny a pak budu pokračovat na Ibizu. Uběhlo 8 dní a já byl stále zde. Tohle místo bylo neuvěřitelné, ne to co jsem čekal, ale velmi mě to potěšilo. Ale to už moc předbíhám, moje cesta začala na Francouzské riviéře a pokračovala do Barcelony.
Štěstí se na mě konečně usmálo, no dobře ne tak úplně, dobře možná to nebylo štěstí. Pořádně nevím, který den jsem se rozhodl nasednout na tu zatracenou železniční dráhu. Lidé ve Francii mi říkali, že Španělsko je neobyčejné a jakmile jsem se dostal do Španělska, tak tam mi řekli, že Francie byla úžasný začátek mé cesty. To ale opravdu není důležité, nejdůležitější je, že už jsem ve Španělsku. Po 14-ti hodinovém trmácení se vlakem, jsem konečně přijel do Barcelony. Ale ještě předtím vlak zastavil v několika menších městech a na jednu z těch zastávek nikdy nezapomenu. Vlak vždy zastavoval tak na 5 minut, aby lidé stačili nastoupit, ale pak na jedné z konečných stanic zastavil na půl hodiny, žádné upozornění nebo vysvětlení proč. Nějaký starý muž vytáhl z tašky pivo, jedna z dam blízko východu začala mluvit opravdu tiše do svéo telefonu, popisujíc noc předtím, lidé nejblíž dveřím začali kouřit cigaretu a jeden z nejmladších mladíku pustil na plný pecky techno/salsa mix na svém přenosném přehrávači. Každý z nich něco štěbetal a užíval si svou chvilku, obzvláště dlouhé zpoždění. Pamatuju si, jak najednou všichni vykřikli, Vítejte ve Španělsku. Tohle místo bylo naplněno životem a osobnostmi, lidé byli mnohem milejší a měli toho víc, co říct. Bylo to takové uvítání se Španělskem.
Pokračoval jsem dál se dvěma děvčaty ze San Diega až do Nice, kde jsem se ubytoval. Neměl jsem zamluvený pokoj jako ony, ale naštěstí se tu našel jeden hotýlek blízko jejich v srdci Las Ramblas. Sobotní noc byla v Barceloně prý vždy úžasná, tak jsme se vrhli do víru velkoměsta. Tohle místo bylo jako vytvořené z nejrůznějších míst světa jako lidé teří tudy procházeli. Všude zde byly kavárny, bary a potulní umělci, kteří soutěžili o lidskou pozornost a peníze. Také jsem měl první zkušenost s tapas, a musím říct, že nic lepšího jsem ještě nejedl. Jen nechápu proč nemáme nějaké tapas bary u nás. Vypadá to jakoby Španělé měli perfektní společnost. Tapas, sangria, živá hudba a otevřené večírky kdekoli. Lidé zde zůstavají většinou do 5-6 hodin ráno, ale mi říkáme, že svá místa opustí už ve 3 ráno. Další den byl jen a jen o pláži, nebyla to ta nejhezčí pláž, ale byla přelidněná. Voda byla chladná, ale slunce bylo intenzivní a nádherně opalovalo. Čínské dámy zde procházeli a nabízeli masáže za 5 euro, přirozeně jsem si ji trochu dopřál a zatímco jsem dostávala masáž, tak se u mě zastavil jeden Arab a prodal mi pivo za 1 euro. Nikdo mi neřekl, že pláže v Barceloně mají takový sevis
, ale byl jsem rád že jsme to objevil sám.Následující den jsem věnoval památkám, navštívil jsem Camp Nou, domov FC Barcelony. Stadin pojme více jak 100 000 fanoušků a přitom už je mu uctihodných 50 let. Další den jsem navštívil mnoho dalších míst, katedrál, náměstí a parků a také jsem si zamluvil noční přejezd trajektem na Mallorcu.
Ahh, Mallorca. Myslím, že na tohle místo nezapomenu až do konce života, bylo pro mne tím nejlepším a nejpříjemnějším překvapením na téhle mé cestě. Dostal jsem se sem v brzkých úterních hodinách a rychle jsem zamířil do svého hotelu. Zamluvil jsem si ho online, ale popis nebyl dost specifický, takže jsem ho chvíli hledal. Poté jsem vyčerpáním usnul. Nyní jsem se nacházel v Puerto Pollensa, je to malé městečko na severním konci ostrova, byl zde velký nával britských turistů. Přišel jsem tedy na to, že Mallorca je populární dovolená pro německé a britské rodiny. Hotel byl fantastický, dostal jsem vlastní pokoj s vlastní koupelnou. Vyrazil jsem na menší procházku po pláži a městečku, abych se s trochu seznámil s krajinou. Bylo zde velké množství kaváren a nebyly vůbec drahé. Třetí den jsem se dostal do skvělého baru, kde jsem se rychle seznámil se 40-ti letou Skotkou jménem Allie a jejím velmi okouzlujícím přítelem Tuulou z Finska. Oba byli rozvedení a měli rádi pivo, takže jsem s nimi strávil ještě další 3 noci. Čtvrtek se stal nezapomenutelným díky večeři, kterou mi připravil vyhlášený šéfkuchař, 3 druhy masa v česnekově-houbové omáčce, šťouchané brambory se salátem, vše za 10 euro. Páteční večer jsme vyrazili do nejlepší tapas restaurace ve městě a poté jsme šli do irské hospody, kde jsme nasadili taneční boty a do 3 hodin jsme tancovali, jak o život. Ráno jsem se probudil a necítil nohy, jediné co jsem cítila byla moje hlava, která strašně třeštila. Takže jsme se rozhodli, že dnešní noc strávíme v hotelovém baru a byl jsem absolutně unešený příběhy, které nám vyprávěl Alan (místní barman). Vyprávěl příběhy o dnech, kdy žil na západním konci Londýna během 60-tých let a jak George Harrison a John Lennon přišla na večírek, kde obsluhoval. Nezáleželo na tom, jestli to je pravda nebo ne, ale já jsem byl nadšený.
A následující den už mě čekal jen nechtěný návrat domů
Pokud mohu doporučit, tak jedině Mallorca.